Na dnešní vyjížďku se mi nechtělo jet nikam daleko a tak jsem se rozhodl, že si namotám stovečku v Praze. Určitě jsem tím potěšil spoustu řidičů, kteří v pátek dopoledne nemají nic lepšího na práci, než hlídat cyklistu, který se cpe v kolonách před ně a pak je brzdí. Až na pár bílých dodávek a jednoho nervózního řidiče orezlého BMW v Ječné, se s tím vyrovnali se ctí a podpořili můj názor, že nejlepší řidiči jsou v Praze. Jo, a rozhodl jsem se na vyjížďce i kulturně vzdělat:
10 století o osudech českých zemí rozhodovali rytíři na koních, kteří symbolizovali královskou moc a dohlíželi na šíření jeho zákonů a pravdy. Vznešenost postavy rytíře na koni v dnešní době převzali cyklisté. Samozřejmě jen silniční cyklisté, kteří na krásných strojích brázdí české silnice. Bikeři prominou, ale oni symbolizují maximálně to, s čím oral Přemysl. Abych se jen tak nepotuloval po Praze, chtěl jsem se podívat na všechny jezdecké sochy ve městě. Překvapivě je jich jen pár a jen jedna patří králům. Lucemburkové, kteří bojovali po celé Evropě nemají u nás žádnou sochu. Přemyslovci jen dvě a obě zpodobňují toho sraba, svatého Václava. Jagellonci dopadli jako Lucemburkové a skoro stejně jsou na tom Habsburkové. Ty zastupuje jen František I., který se na koni ukrývá v kašně. Jezdeckou sochu v Praze nemají ani prezidenti Masaryk a Beneš, kteří na koni jezdili a ani Havel, který jezdil na koloběžce.
Stovku jsem nakonec nedal, nedošlo mi, že Pražský Hrad má uzavřená nádvoří a tak jsem skončil na 80km. Sochu svatého Jiřího vám dlužím a protože jsem zjistil, že publikuji asi jednu vyjížďku za půl roku, máte se někdy v květnu na co těšit.
Socha Jaroslava Haška je jezdecká socha od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové, stojící na Prokopově náměstí v pražské čtvrti Žižkov. Socha byla instalována v roce 2005.
Na Žižkově jsem ze sochy spisovatele Jaroslava Haška odehnal několik holubů. Hašek: „Dík, raději bych visel." Já: „?" Hašek: „To by na mě sraly jen mouchy. A kam vlastně jedeš?" Já: „Na Bělehrad." Hašek: „Jen aby to nebyla nějaká anabáze, kolena si namaž opodeldokem." .
Barokní jezdecká socha sv. Václava. Sochař Jan Jiří Bendl ji zhotovil v letech 1678–1680. Stávala na Koňském trhu, ve spojení s touto sochou pak bylo náměstí na návrh Karla Havlíčka Borovského přejmenováno na Václavské náměstí. Pro malou reprezentativnost byla i s podstavcem přemístěna na Vyšehrad před nové proboštství a v roce 1905 přemístěna do Štulcových sadů.
Svatý Václav v exilu na Vyšehradě, původně stojící na Václavském náměstí.
Já: „Jak je ve starém sídle českých knížat?"
Sv. Václav: „Já stál první na náměstí, které nese nyní mé jméno."
Já: „Vznešenost tohoto místa jistě odpovídá vašemu významu?"
Sv. Václav: „Já stál první na náměstí, které nese nyní mé jméno."
Já: „Máte krásný výhled na Vltavu a Pražský Hrad."
Sv. Václav: „Já stál první na náměstí, které nese nyní mé jméno."
Já: „Nikdo ve spojení s vámi nepoužívá hanlivé označení pro schůzky: Pod ocasem."
Sv. Václav: „Já stál první na náměstí, které nese nyní mé jméno."
Já: „Děkuji za rozhovor."
Sv. Václav: „Já stál první ... ."
Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova od Bohumila Kafky z roku 1950.
Žižkova socha na místě bitvy husitů s křižáky na pražském Vítkově 14.7.1420.
Já: „Bratře Žižko víš, že tvůj chorál: Ktož jsú boží bojovníci, byl sesazen z prvního místa hitparády bývalým ministrem zdravotnictví a účinkujícím v Superstar Adamem Vojtěchem?"
Žižka: „Liška ryšavá! Z těžkých kusů ho rozstřílím i s jeho cizáckým vůdcem z Horních Uher."
Já: „Bratře Žižko, koule nedoletěla."
Žižka: „Nevadí, popojedem."
Já: „Tak já jedu. Krleš."
Pomník Františka I. neboli Krannerova kašna od Josefa Maxe z roku 1850 je novogotická památka nacházející se v parku Národního probuzení na Smetanově nábřeží.
Já: „Co je to?"
František I.: „Kašna."
Já: „Kášňa? Na čo je cyklistom třeba kášňa? Ja som bol dobrý cyklista a nikedy som kašně nepotřeboval! Vziť krompač a kašně rozbourovat!"
František I.: „Prosím ne. 84 let jsem se povaloval ve skladišti a tak bych si to chtěl chvilku užít."
Já: „Tak užívej."
Pomník svatého Václava na Václavském náměstí v Praze od Josefa Václava Myslbeka z roku 1912.
Ráno, raníčko chlapec vstal
a kolo sobě osedlal.
Pojedu za svatým Václavem.
Dáme řeč o čase minulém.
Václav na soklu pyšně stál
a dával najevo nezájem.
Jeho kůň náhle zařehtal:
„Ještě krok a oba se zabijem."
Tu Václav na mne upřel zrak
a zvolal: „Táhni neznabohu!"
Přes čelo přelétl mi mrak,
leč byl jsem na odchodu.
A dovolil jsem si jen tak,
popřát mu: „Hodně holubů."
Svatý Prokop: „To Václavovo modlení mi lezlo na nervy, pohrozil jsem mu výpraskem, stejně jako papeži, ale nedal si říct a tak jsem raději odešel do kláštera v Sázavě vařit pivo."
Svatý Vojtěch: „Nemám ho rád. Přemyslovský rod vyvraždil můj slavníkovský rod a tak jsem utekl šířit křesťanství do Pruska, kde mě pohané rozsekali do guláše. To jsem si pomohl."
Svatá Anežka: „Nevím co tady dělám. Nikoho z ostatních neznám, všichni to jsou špinaví, zaostalí a nevychovaní barbaři."
Babička sv. Václava sv. Ludmila: „Byli to oba moc hodní chlapci. Václav se rád modlil, Boleslav zase do všeho píchal mečem."
Comments