Není to krása? Příroda spí a dá se jezdit bez otravování kdejakou létající a kousající potvorou.
Kytky smrdí a je v nich ukrytá spousta obtížného hmyzu.
Peklo začíná na jaře. Příroda se probouzí, stromy se začínají zelenat a všechno kvete a raší. Nijak mě to nedojímá. Rád se kouknu, ale že bych se ale nějak rozplýval nad nějakou pampeliškou, to ne. Žena to nechápe. Každý rok se zběsile vrhá na truhlíky a záhony. Pokud se jí podaří cokoliv vypěstovat, hned mi to cpe pod nos a pak se zájmem sleduje, jak začínám otékat, slzet a lapat po dechu. Tahle příroda mi ale tolik nevadí. Roste pěkně v truhlíkách a záhonech a je pod kontrolou. Třeba taková tráva. Jakmile u nás přesáhne výšku pěti centimetrů a začnou se v ní ztrácet menší rasy psů, vyrazí tlupy opálených a uřvaných pracovníků a nemilosrdně ji zkrátí na výšku golfového greenu, přičemž do ní rozmetají i metráky hovínek od psů, které se jejich majitelé neobtěžují sebrat. Z toho co zbyde, na mně těžko vyskočí medvěd, veverka nebo jiná šelma.
Všichni nadávají na pyl z řepky, ale neprávem. Ten má schopnost létat asi jako cihla. Za alergie a žlutý poprašek mohou jehličnany a listnaté stromy.
Mimo město je to horší. Silnice jsou lemovány řadou zvířat, která se rozhodla spáchat sebevraždu skokem pod moje kolo. Ve vzduchu poletuje spousta potvor a ani jedna z nich mi, při jejich spolknutí, nijak zvlášť nechutná. Při projetí rojem včel jsem zjistil, že tvrzení, že včely v roji nebodají, je jen pověra. Na druhou stranu musím přiznat, že 9 žihadel se mnou nic neudělalo. O problémech s ptáky jsem už psal, jen k nim musím připočítat kačera, který mi na ranní projížďce narazil do hrudníku a snažil se mi zavrtat do břicha. Nálet jsem ustál a po pár desítkách metrů jsem ho úspěšně zahodil. Nadávali jsme oba, já o trochu víc. Proto se na svých vyjížďkách striktně držím asfaltu. Jen občas, když vidím nějaké hezké místo na kraji lesa, dám si svačinovou pauzu.
Ve městě je příroda pod kontrolou.
A vypukne peklo. To, v čem sedím a o čem jsem si myslel, že je hebká travička, se hned po dosednutí ukáže jako kravinec. Tyčinku, než do ní kousnu, obsadí mravenci, když je smetu, vlezou mi do kraťasů. Mravenci v ráfku nevadí, pokud klusají správným směrem tak pomáhají při jízdě, mravenci v kraťasech nepomáhají vůbec ničemu. Když odšroubuji víčko z bidonu s ionťákem, abych zapil pachuť po mravencích, stačí mi dovnitř vletět vosa, o které se dozvím až ve chvíli, kdy mě bodáním do jazyka upozorní, že by už ráda letěla jinam. Pochopitelně se při tom poleji a protože je pití sladké, vosa se vrátí se spoustou kamarádek a začnou mě okusovat. Po svačince se člověk natáhne do trávy, v mém případě tedy do kravince. A najednou to zaslechne. Bzukot. Okolo se formují letky komárů, ovádů, muchniček a všelijakých létajících potvor. Šumění lesa není způsobeno větrem v korunách, ale to se stěhují milióny hmyzáků, kteří se těší, až mě budou zalézat do všelijakých tělních otvorů a při tom píchat, štípat, kousat a všelijak mučit. Jediné zvíře, které vypadá nevinně, je motýl, ale on to bude taky pěkný hajzI.
Kdyby tady nebyly ty pitomé stromy, byl by vidět Karlín.
A proč si stěžuji? Protože na seznam nepřátelských živočichů jsem byl nucen dopsat ještěrku. Ve stoupání ze Sázavy na Benešov mi skočila před kolo. Já uhnul na jednu stranu, ona taky. Pak jsme si to zkusili na opačnou stranu. A když už jsem skoro stál, skočila do příkopu a já tam spadl za ní. Narazil jsem si zápěstí a na kraťasech mám mapu Brna.
Všechno v přírodě štípe, škrábe, píchá a kouše.