Mají servis za zadkem, domestiky po ruce a občerstvení každých pár metrů - Srabíci :-)
Prašné bílé cesty lemované cypřiši a na obzoru další stoupání. V ospalém letním odpoledni, kdy i ptáci unaveně posedávají ve stínu větví, se po nich člověk snaží dojet do konce etapy, kterou si naplánoval. „Ještě jeden kopec a budu v cíli“, ale po zdolání vrcholu, který brání ve výhledu, se objevuje další, ještě strmější. Zadní kolo prohrábne vrstvu prachu, na pevném podloží zabere a posune jezdce o kousek dál. Ve sjezdu, místo odpočinku, je potřeba udržet ve stopě přední kolo, které se boří do vysoké, prašné vrstvy a uskakuje na skrytých kamenech. Prach zvířený cyklisty stoupá a usazuje se na kolech a zpocených tělech cyklistů. Pomalu z nich vytváří mramorová sousoší, která se zvolna pohybují ke svému cíli. Závan větru přinese vůni bylin a spolu s prchavým okamžikem osvěžení jen další várku prachu. A najednou to přijde. Jako by se čas posunul do doby, kdy spolu závodili Bartali a Coppi. Staré usedlosti a ospalé vesnice tomu pocitu pomáhají. I lidé najednou vypadají jinak. Spokojeně posedávají v podloubích, upíjejí lehká vína a jejich rozvážné diskuze jsou prokládány dlouhými pauzami. Člověk by nejraději slezl z kola a dal si s nimi skleničku. Ale nejde to. Vždyť má před sebou další „Poslední kopec“ a za ním cíl. Takže ze sedla, prohrábnout zadní kolo a kupředu. Toskánsko – musíte ho milovat.
Už bude konec.
Siena
Jede se závod, tak je rušno. Ale šílenství vypukne za pár hodin, až se jezdci přiblíží.
Trať je volná.
A brdkovatá.
A klikatá.
A pro silniční kolo nevhodná.
Tak proč si to nezkusit? A další rok taky a znovu :-)