Na přelomu tisíciletí, při návštěvě Tour de France a sledování výkonů Lance Armstronga, padlo rodinné rozhodnutí. Koupím si kolo, jako má Lance. Finanční situace doma tomu vyloženě přála. Žena studovala VŠ, dcera chodila do soukromé školy a já stavěl barák.
Vytvořil jsem akční plán a seznámil s ním rodinu. Žena si dodnes libuje, jak si noční vykládkou vagonů posílila zádové svalstvo a dcera, bez peněz na obědy, získala hezky štíhlou postavu. Já, zodpovědný živitel rodiny, jsem se omezil nejvíc a nekoupil nejvyšší konfiguraci vysněného kola. Trek tenkrát dělal rámy označené jako OCLV. Nejvyšší řada se značila OCLV 110, já koupil OCLV 120 (Číslo udávalo hustotu vláken). A protože mě doma rušilo sténání ženy, která si nesmyslně stěžovala na bolesti zad a kručení v žaludku dcery s postavou malého Somálce, vyrazil jsem jezdit na dva měsíce do Bagneres de Luchon. Celkem jsem na kole, během devíti let, natočil 278 000km na čtyřech kontinentech a kolo prošlo postupnou degradací z jednice na tréninkový stroj a nakonec na pracovní plečku. Za tu dobu jsem vyměnil 3 sady a 6 párů kol. Pak mě ulovil náklaďák a kolo mělo sedm zlomenin rámu a já ho na dlouhá léta odhodil do sklepa.
Letos, během povinného sledování starých etap Tour de France, se žena zeptala na můj starý rám. A tak jsem se pustil do opravy. S karbonem umím, takže náklady na opravu vyšly na 0Kč. Broušení nemám rád a tak jsem ho odfláknul. Pak jsem už jen rám napatlal lakem. To napatlání myslím doslova, má schopnost práce s barvami je na úrovni tříletého dítěte.
Když může Lance Treka, tak já taky můžu Treka.
Původní vidlice nepřežila srážku s náklaďákem.
Berany s prolisem jsem nesnášel na originále a tak jsem si je koupil i na repas.
Pošťácké sedlo vydrželo 80 000km, ale nakonec jsem ho i přes velikou péči musel dát pryč.
Comments